NÁŠ PŘÍBĚH

A jak to celé začalo?

Stojím s Lenčou za kasou v Tezenisu. Nic se nám nechce, tak projíždíme Tinder , hodnotíme, soudíme… a pak uvidím celkem mile vypadajícího Honzu. Sympaťák, krosna, úsměv… a dokonce „dítě“. Už se smiřuju s tím, že snad nebudu nejhorší macecha (Spoiler: byla to neteř Verunka).

Dám like. A on? Match.

Po chvilce se rozhodneme, že mu napíšeme, ale co? Leňa má hned geniální hlášku: „Zeptej se ho, jestli neví, kde se kupuje bublinka do vodováhy.“ Odesláno. A já čekám, jestli mě rovnou nezablokuje.

Místo toho přijde odpověď plná smíchu… píšeme si pořád, ve dne, v noci. Kupodivu mi to v práci i holky dovolily.

Po týdnu se rozhodnu, že ho „jen na chvilku“ navštívím (samozřejmě s výmluvou, že pak musím za kamarády). A pak se poprvé vidíme naživo – včetně mini infarktu na nádraží, kdy se otočí a jde pryč. (Prý tam bylo moc horko a já se bála, že se vyděsil). Honza se mě zeptá, jestli mě může obejmout. Já souhlasím… a kupodivu mi to vůbec nevadí. 

Z pár hodin je celé odpoledne i večer, plné smíchu, zaláskovaných pohledů a poznávání se. V 1 ráno mě veze domů do Olomouce. Já se směju jak měsíček na hnoji, držím růži a nechci, aby to skončilo.

Jo jasně… párkrát mi proběhlo hlavou: „Není to náhodou úchyl? Nemůže být takhle dokonalý (fakt jsem přemýšlela nad tím, jestli mu nemám říct, aby zastavil u jiného paneláku).

A pak to přijde. Na parkovišti před bytem se odhodlám… a to vyplašený štěňátko políbím.

A myslím, že jsme oba věděli, že z tohohle bude něco víc. ❤️

O tom, že chci Elišku požádat o ruku, jsem měl jasno dávno předtím, než se v našem životě objevil Velociraptor (poznámka redakce: jedná se o malého Honzíka). Bohužel jsem zároveň obdařen schopností neudržet tajemství déle než jogurt bez lednice. Čekání na výrobu prstenu proto probíhalo ve znamení různých „nenápadných“ nápověd, díky nimž mám silné podezření, že Eliška dávno věděla, která bije.

Ve chvíli, kdy se mi prsten konečně dostal do ruky, bylo jasné, že čas se neúprosně krátí. V hlavě jsem měl epické scénáře – žádost o ruku napsanou na obloze, případně lehce kontroverzní fingovaný únos zakončený romantickým poklekem. Realita však byla, jako obvykle, mnohem skromnější… a mnohem víc moje.

Byli jsme doma. Já nervózně kroužil kolem Elišky, protože jsem přesně věděl, co mě pálí v kapse, a ona přesně věděla, že se děje něco divného. Požádal jsem ji, jestli by si mohla vstát z postele a jít se mnou na chodbu. Nejprve protestovala (zcela oprávněně), ale nakonec svolila.

Postavil jsem si ji před sebe a oba jsme se okamžitě začali nekontrolovatelně smát. Poklekl jsem, otevřel krabičku s prstýnkem a po krátkém mentálním kolapsu ze sebe vymáčkl:
„Vezmeš si mě?“

Eliška se na mě podívala a řekla to nejjednodušší, nejkrásnější a nejúlevnější slovo večera:
„Ano.“